Můj příběh
TĚHOTENSTVÍ A POROD
Jindříšek se narodil z nekomplikovaného těhotenství, tedy do poslední chvíle „nekomplikovaného“. Vše probíhalo, jak má a jako máma a porodní asistentka v jednom jsem se snažila nic nepodcenit a doufala jsem, že vše bude v pořádku jako při těhotenství s Káťou. Nic nenasvědčovalo, že by tomu mělo být jinak.
7.1.2016 jsem však znejistila. Jindříšek se z bříška vůbec neozýval…žádné pohyby. Zkoušela jsem naše „pracovní triky“ - sprcha, zpívání, pohupování, tleskání…nic nepomáhalo…ticho a klid. Jeli jsme do porodnice, kde pracuji. Monitor byl téměř patologický, odhad váhy vůbec neodpovídal týdnu těhotenství, bylo jasné, že je zle.
Následovaly hodiny plné šíleného strachu a cesty sanitkou do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Jindříšek se narodil v 18:56 akutně císařským řezem. Na svět přišel doslova za „pět minut dvanáct“ a dalo by se říct, že utekl hrobníkovi z lopaty. Apgar score měl 3-5-8, nedýchal, musel být resuscitován. V 6 minutě se zdálo, že je vyhráno…bohužel nebylo, byly to jen minimální lapavé nádechy. Až v desáté minutě po porodu začal dýchat sám.
Byl převezen na novorozeneckou JIP dětské kliniky v HK. On tam a já v jiné budově. Strach, bezmoc, slzy…nemůžete nic. Mateřská láska a síla Vás nutí vstát z postele a i pře čerstvou jizvu na břiše utíkat za ním. Monitory a postel na JIP Vás drží jako v okovech a Vy počítáte každou sekundu, ať už se něco dozvíte. První zprávy nebyly až tak hrozné, vzhledem k tomu, jak probíhalo poporodní období. Tak trochu jsem se „uklidnila“. Navíc mě ráno překvapila první fotka Jindříška od manžela, který hned jak mohl, sedl do auta a jel za námi.
Vše bylo najednou hezčí. Hned ráno jsem vstala z postele a chtěla jsem utíkat na novorozeneckou JIP. Nejdříve mě ale překládali na klasické oddělení. Tam za mnou přišel manžel a plakal…strašně moc plakal. Byl to ten nejhorší pohled. Jindříškův stav se začal horšit a dostavily se komplikace. Objevily se křeče a bezdeší z důvodu nedostatečného okysličení mozku po porodu.
Cesta na JIP byla jako když Vás táhnou na popravu. Zpátky, po tom všem co jsme si vyslechli, jsme měli obavu, že nedojdeme po svých…
Srdeční selhání s nutností podpory krevního oběhu, časné poporodní křeče s průkazem křečové aktivity mozku na EEG, které se „zatím“ nedaří medikamentózně zvládnout, stavy bezdeší…
V ohrožení života nebyl, ale nikdo nám nedokázal říci, co přinese budoucnost a jak kvalitní život bude mít, protože už nyní bylo dle UZ zřejmé, že mozek utrpěl nezvratné poškození. Tak a co teď? Chce se Vám utéct. Dá se s tím vším vůbec vyrovnat? Vzdát to? To nemůžete. Vždyť Jindříšek to taky nevzdal – žije. Udělal maximum, moc Vás potřebuje a Vy mu to musíte vrátit.
V objetí a slzách stojící před inkubátorem jsme mu slíbili, že uděláme vše, co bude v našich silách.
Nikdy nezapomenu na slova jednoho lékaře: „Dávejte si teď postupné cíle. Každý sebemenší pokrok berte jako výšlap na Mount Everest.“ Začali jsme se tím řídit a Jindříšek díky bohu taky. Křeče se podařilo zvládnout trojkombinací léčiv, poslední se objevila zhruba 36. hodinu po porodu. Z téměř patologické křivky mozkové aktivity byla najednou křivka zcela fyziologická. Srdíčko, které na tom po porodu bylo zle, začalo díky lékům správně fungovat. Kyslíková maska byla stále dál a dál od jeho obličeje, nebo byla úplně vypnutá. Jedna hadička pryč, druhá…třetí…čtvrtá… Den, kdy se lékaři báli perorálního příjmu kvůli aspiraci byl jako mávnutím kouzelného proutku pryč a Jindříšek mohl začít přes sondu baštit. Z 5 ml ráno bylo 10 ml večer, druhý den večer už toleroval i 20 ml mateřského mléka. Dával nám neskutečnou sílu a rval se za každý pokrok a úspěchy se dostavovaly.
Už 7 den po porodu byl Jindříšek přeložen na oddělení nedonošených novorozenců. Jeli jsme tam a doslova nám spadla brada. Pán už si spinkal v klasické postýlce, zabalený v peřince…vypadal jako každé jiné miminko. Všechny monitory, přístroje, hadičky byly během týdne pryč!!!
Čekala nás však další velmi důležitá zkouška – první přiložení k prsu. Doposud byl zatím krmen savičkou, při velké únavě sondou. Jak to dopadlo? Zase to všem „natřel“!
Několikrát převážen pro kontrolu si s velmi oslabeným sacím reflexem vypil úžasných 45 ml. Mohla jsem nastoupit k němu na oddělení a konečně jsme byli spolu. Postupně jsem začala kojit, cvičili jsme orofaciální stimulaci právě na podporu sacího reflexu a začali jsme se učit základy reflexní terapie dle Vojty.
25.1.2016, 19 dní po porodu byl Jindříšek i se zlepšením neurologického nálezu propuštěn domu.
V závěrech všech zúčastněných bylo zřejmé, že se Jindříškovi v děloze nedařilo už delší dobu, ale nikdo nebyl schopný říct, co se stalo, že byl na tom po porodu tak špatně. Tuto odpověď už mohlo dát jen vyšetření placenty, ale na to se čekalo několik týdnů. Výsledky vše vysvětlily - v pupečníku se našla čerstvá trombóza (krevní sraženina), která zřejmě v den porodu způsobila málem to nejhorší, co mohla.
Jako porodní asistentka jsem vždy o této komplikaci slyšela bohužel až v souvislosti s úmrtím plodu v děloze.
Od té doby vím, že máme doma ANDĚLA.